Neprožijeme den, který by se snad obešel bez tragické informace pocházející z velkého titulku v novinách či z úst pečlivě nalíčené moderátorky. Zprávy o potyčkách na Blízkém východě, které končí smrtí mnoha a mnoha lidí, jsou pro nás asi tak běžné a samozřejmé jako horké kakao k snídani. Ano, v duchu si možná řekneme, že je to hrozné, a nasadíme posmutnělý výraz, ale… Kdy naposled jsme se nad smrtí těch lidí ze zpráv zamysleli? Kdo ví. Proč taky, jakmile si smrt vezme do rukou klasické zpravodajství, nezbyde z ni nic jiného než číslo.
Pravděpodobně se naše mysl už naučila nevnímat ona tragická čísla a maximálně vydá pokyn k tomu, abychom na veřejnosti dali najevo trochu lítosti. Můžeme se na věc ale podívat i z druhé strany. Možná jsme se ještě nenaučili dívat se na smrt cizích lidí správným pohledem a nynější situace je jen výsledkem toho, že si zkrátka nevíme rady. A o věcech, se kterými si nevíme rady, zkrátka nepřemýšlíme a nemluvíme.
V mém okolí o smrti moc nemluvíme. Víte, asi ani není důvod. Stýkám se pouze s lidmi svého věku, což představují studenti všelijákého zaměření. Mají celý svůj život ještě před sebou. O smrti člověk čte jen v novinách a to není až tak pravda, protože radši otočí na stranu s trochu optimističtější tématikou. Průměrný denní prodaný náklad novin patřících mezi ty nejčtenější je cca 320 000 a mezi takovým množstvím lidí se určitě najdou tací, kteří nad smrtí budou přemýšlet místo nás (a nejen nás).
Takový přístup je jednoduchý a příjemný. Smrt si odsunete na okraj svých zájmů a ničím vás to neomezuje. Pak ale narazíte na situaci, kdy příjdete domů a o smrti se nedozvíte z televize, ale od někoho z vašich blízkých. Sice jenom prošla okolo, ale rozhodně ne bez povšimnutí. Co si máte počít ve chvíli, kdy zjistíte, že v hlavě máte prázdno a marně v ní hledáte to, co by tam mělo být? Nasadit masku a nepokazit nic, co ještě nebylo pokaženo?